Infekce HPV a její projevy u mužů

Lidské papilomaviry (HPV) jsou malé neobalené viry s dvouřetězcovou DNA. HPV patří mezi nejčastější patogeny postihující člověka, přičemž genitální infekce HPV je považována za nejčastější sexuálně přenosné onemocnění¹ – průměrná celoživotní pravděpodobnost výskytu infekce HPV (u osob s alespoň jedním sexuálním partnerem opačného pohlaví) dosahuje 85 % u žen a 91 % u mužů, přičemž do věku 45 let se s virem HPV setká více než 80 % žen i mužů.² K přenosu HPV dochází primárně při těsném dotyku sliznic či pokožky, přičemž hlavním způsobem transmise HPV je sexuální styk (možný, ač zvácný, je rovněž nepohlavní, vertikální přenos, tedy z matky, resp. rodičů, na dítě).³ Mezi faktory zvyšující riziko infekce HPV proto patří především sexuální aktivita (vyšší počet sexuálních partnerů, mladší věk při zahájení sexuálního života, praktikování análního či orálního sexu), přítomnost či anamnéza jiné pohlavně přenosné infekce, HIV pozitivita či kouření.⁴

Většina infikovaných osob zůstává asymptomatická a infekci HPV eliminuje (udává se, že zhruba u 70 % osob infekce HPV vymizí do 1 roku a u 90 % osob do 2 let).⁵ U některých osob však může infekce perzistovat, a v závislosti na typu přítomného HPV se u nich mohou rozvinout benigní léze, přednádorové léze či malignity.¹ K eliminaci HPV je nezbytná účinná buněčná imunitní odpověď⁵, riziko perzistence a progrese proto mají osoby s oslabenou imunitou⁶, rizikovými faktory perzistence infekce HPV jsou rovněž konzumace alkoholu, kouření, vyšší počet sexuálních partnerů či koinfekce pohlavně přenosnými chorobami.⁷

HPV se z hlediska jejich onkogenního potenciálu dělí na nízce rizikové (LR) a vysoce rizikové (HR).¹ Hlavním rozdílem mezi LR a HR typy HPV je to, že u LR virů zůstává virová DNA mimo buněčnou DNA (epizomální forma), zatímco v případě HR virů se virová DNA začleňuje do DNA hostitelské buňky (integrovaná forma). V důsledku integrace virové DNA do DNA hostitelské buňky dochází ke změnám ve virové DNA, které mají za následek deregulaci buněčného cyklu, inhibici apoptózy, vznik dalších mutací a nádorovou transformaci hostitelských buněk.⁸ Nejvýznamnějšími typy LR HPV jsou HPV-6 a HPV-11, které způsobují anogenitální bradavice (uvedené typy HPV jsou zodpovědné za vznik až 90 % případů anogenitálních bradavic^9,10) a nízce rizikové přednádorové změny, např. cervikální dysplazii nízkého stupně. Z HR HPV pak jsou nejvýznamnější HPV-16 a HPV-18, které mohou vést ke vzniku přednádorových lézí i maligních nádorů – infekce HPV-16 a HPV-18 je zodpovědná za vznik 73 % případů karcinomu hrdla děložního, 74 % případů karcinomu vulvy, 71 % případů karcinomu vaginy a 87 % případů karcinomu anu.¹⁰

Výskyt infekce HPV u mužů

Jak již bylo uvedeno, výskyt infekce HPV je mírně vyšší u mužů než u žen, homosexuální či bisexuální muži přitom mají vyšší riziko infekce HPV než heterosexuální muži⁴ (nejvyšší prevalence HPV byla pozorována u homosexuálních HIV-pozitivních mužů).¹¹

Projevy a dopady infekce HPV u mužů

Dobře známa je souvislost mezi HPV a cervikálním karcinomem, která přitom může vést k mylnému přesvědčení, že HPV se týká pouze žen. Jak však již bylo uvedeno, infekcí HPV mohou být postiženi i muži. Viry HPV u mužů infikují anogenitální trakt prostřednictvím intimního kontaktu nebo vaginálního, análního či orálního sexu s infikovanou osobou. U mužů bývá imunitní odpověď na infekci HPV slabá (pouze 20–30 %) a non-protektivní, což často vede k recidivující infekci a podporuje transmisi viru. Virus se přitom může přenášet, i když infikovaná osoba nevykazuje žádné příznaky¹³ – většina infekcí HPV u mužů je asymptomatická, a vzhledem k tomu, že muži nejsou stran přítomnosti HPV rutinně vyšetřováni, mohou heterosexuální muži působit jako rezervoár infekce HPV a přenášet (nízce i vysoce rizikové typy) HPV na ženy.¹⁴ Kromě toho, i u mužů se mohou vyskytnout různě závažná onemocnění související s HPV, tedy anogenitální bradavice (condylomata acuminata) nebo premaligní léze a anální karcinomy. U mužů navíc nejsou realizovány žádné rutinní screeningové programy na rozdíl od žen (screening cervikálního karcinomu), což vede k oddálení diagnostiky a léčby, a tím i k horší prognóze nádorových onemocnění.¹³

Anogenitální bradavice

Anogenitální bradavice (AGW) jsou nejčastější klinickou manifestací infekce neonkogenními typy HPV.¹⁵ Jedná se o vysoce infekční, recidivující, obtěžující a stigmatizující pohlavně přenosné onemocnění, které negativně ovlivňuje kvalitu života pacientů. Celosvětová prevalence AGW je odhadována na 0,13–5,1 % s incidencí u mužů 103–170 případů na 100 000 osoboroků.¹⁶ Onemocnění je ve většině případů způsobeno nízce rizikovými typy HPV-6 a 11.¹⁷ Ke vzniku projevů obvykle dochází za několika týdnů či měsíců po nákaze, ve značném počtu případů však může trvat až několik let, než se AGW objeví.¹⁸

Jedná se o kožní výrůstky vyskytující se v anogenitální oblasti, které mohou být solitární, o velikosti několika milimetrů, obvykle však bývají vícečetné a mohou se spojovat i do větších ložisek. Nejčastěji se projevují jako vyvýšené, masité papuly barvy kůže, mohou však být i bílé, růžové nebo hnědé. Mohou být filiformní, stopkaté či široké a ploché, případně až květákovité. Rozsáhlé útvary (condylomata acuminata gigantea), které se vzácně vyskytují zejména u imunodeficientních pacientů, se označují jako Buschkeho-Löwensteinův tumor.^17-19 U mužů se AGW nejčastěji objevují na penisu (glans penis, sulcus coronarius, corpus penis¹⁷), mohou se však vyskytovat i v dalších oblastech těla, které jsou při sexu v těsném kontaktu.¹⁸ Anogenitální bradavice jsou obvykle asymptomatické, nicméně někdy mohou být provázeny krvácením, pruritem či bolestí. Pacientům však způsobují významný psychický a psychosexuální distres.¹⁹

Diferenciálně diagnosticky je u pacientů s AGW třeba vyloučit normální odchylky kůže (papillae coronae glandis [pearly penile papules] či sebaceózní cysty), jiná infekční či neinfekční onemocnění (condylomata lata, molluscum contagiosum, lichen planus, psoriáza), případně benigní (fibroepiteliální polypy, névy) či maligní nádory. V případně nejasností je možné k průkazu AGW využít polymerázovou řetězovou reakci (PCR).^18,19

Anogenitální bradavice mohou časem spontánně vymizet, nicméně většina pacientů si přeje jejich okamžité odstranění. Léčba AGW má být individuální, dle počtu, velikosti, morfologie a lokalizace projevů. V terapii AGW se uplatňují jednak ablativní techniky a jednak lokální terapie. Ablativní techniky jsou využívány lékaři k odstranění bradavic v běžné praxi. Většina z nich je však pro pacienty nepříjemná a bolestivá, jsou spojeny s rizikem krvácení, destrukce tkáně, pomalého hojení či jizvení, a rovněž s různě vysokou mírou recidiv. Mezi ablativní techniky patří kryoterapie (zmrazení AGW pomocí tekutého dusíku), laserová léčba (CO2 a Nd:YAG lasery – odpaření léze pomocí fokusované infračervené světelné energie), elektrokauterizace (destrukce AGW s využitím vysokofrekvenční elektrické energie), chirurgická léčba (vhodná i k odstranění rozsáhlých projevů působících obstrukci), případně aplikace kyseliny trichloroctové v koncentraci 33–50 % (chemické popálení AGW). V rámci lokální léčby (kterou si aplikují samotní pacienti) se uplatňuje především imunoterapie imiquimodem (stimulace imunitního systému k odstranění infikovaných lézí) či sinekatechiny (protizánětlivé, antiproliferativní, proapoptotické a antivirové působení) nebo lokální terapie podofylotoxinem (zastavuje dělení infikovaných buněk a způsobuje nekrózu tkáně).¹⁸ Pomoci zbavit se AGW mohou také systémově podávána imunoterapeutika (např. inosin pranobex²⁰). Bohužel, jak již bylo uvedeno, AGW se často vracejí, což je frustrující pro pacienty i lékaře – četnost recidiv je nejnižší při využití lokální imunoterapie, nejvyšší je naopak u ablativních technik, které řeší pouze viditelné projevy, aniž by ovlivnily vyvolávající příčinu, tedy infekci HPV.¹⁸

Anální karcinom

Anální karcinom patří rovněž mezi relativně vzácná nádorová onemocnění – odhadovaný výskyt análního karcinomu v roce 2024 byl 10 500 nových případů.²² Jak již ovšem bylo uvedeno, incidence i mortalita v důsledku análního karcinomu stoupá, a to opět i v České republice (obrázek 1).²¹ V publikovaném přehledu z roku 2023 byla nejvyšší věkově standardizovaná incidence análního karcinomu u mužů (v letech 2008–2012) zjištěna v Německu (1,65/100 000 osoboroků) a nejvyšší věkově standardizovaná mortalita v důsledku análního karcinomu u mužů (v letech 2015–2019) byla dokumentována na Slovensku (0,90/100 000 osoboroků), následovaném Českou republikou (0,61/100 000 osoboroků) a Rumunskem (0,42/100 000 osoboroků).²³ Hlavním rizikovým faktorem vzniku análního karcinomu je infekce HPV (HPV jsou přítomny v 80–96 % případů, přičemž nejčastěji je prokazován typ HPV-16),¹⁷ dalšími rizikovými faktory jsou kouření, sexuální aktivita (vyšší počet sexuálních partnerů, anální sex), přítomnost anogenitálních bradavic či oslabená imunita včetně infekce HIV²⁴ (riziko análního karcinomu je obzvláště vysoké u homosexuálních mužů s HIV¹³).

Ve většině případů análního karcinomu se jedná o dlaždicobuněčný karcinom (90 %), méně často se vyskytují adenokarcinom, neuroendokrinní karcinom, případně melanom.^25,26 Soudí se, že vznik análního karcinomu přímo souvisí s komplexním zánětlivým procesem v důsledku infekce HPV; jeho rozvoj předznamenává nález anální intraepiteliální neoplazie (AIN) nebo spinocelulárního karcinomu in situ (Bowenova choroba). Anální intraepiteliální neoplazie lze (podobně jako například cervikální intreepiteliální neoplazie) klasifikovat do stadií I–III v závislosti na míře abnormalit v diferenciaci a zrání dlaždicových vrstev, mitotické aktivity a změn jaderné membrány. Anální intraepiteliální neoplazie může následně přejít v invazivní spinocelulární karcinom (SCC), k čemuž dochází v 10–11 % případů. Anální karcinom má tendenci k lokálnímu šíření, má však i potenciál metastazovat.²⁵ Onemocnění může být asymptomatické, nebo se může manifestovat krvácením, bolestí, úbytkem hmotnosti, pocitem masy v konečníku, výhřezem tkáně, inkontinencí stolice či obstipací. Diagnostika je často opožděná (asi pětina pacientů vyhledá lékaře až za 6 měsíců od nástupu příznaků či později), nezřídka i chybná (onemocnění je mylně považováno nejčastěji za hemoroidy).²⁵

Léčba análního karcinomu závisí na stadiu onemocnění: u nejméně pokročilého stadia je možná lokální excize, u pokročilejších stadií se uplatňuje chemoterapie (mitomycin-C či cisplastina v kombinaci s fluorouracilem) a radioterapie, u nemocných s metastatickým onemocněním je využívána chemoterapie (fluorouracil, mitomycin-C, cisplatina, paklitaxel).²⁵ Pětileté přežití pacientů s análním karcinomem se pohybuje okolo 82 % v případě lokalizovaného onemocnění, 66 % v případě lokálně pokročilého onemocnění a 35 % v případně metastatického onemocnění.²⁶ V současné době probíhají rovněž studie hodnotící úlohu imunoterapie u análního dlaždicobuněčného karcinomu.^25,26

Přenos infekce HPV na ženy

Přibývá důkazů o tom, že muži sehrávají důležitou úlohu při přenosu infekce HPV na ženy (jak již bylo uvedeno, infekci HPV mohou přenášet i bezpříznakoví muži). Nejzávažnějším a nejvýznamnějším nepříznivým zdravotním následkem infekce HPV u žen je cervikální karcinom, který je v současnosti čtvrtou nejčastější malignitou u žen.²⁷ Cervikální karcinom vzniká na podkladě perzistentní infekce vysoce rizikovými, onkogenními typy HPV, přičemž sexuální chování mužů je zásadním faktorem ovlivňujícím vznik onemocnění děložního čípku u žen – zkřížená infekce mezi partnery často vede k perzistentní infekci HPV, která zvyšuje pravděpodobnost vzniku high grade lézí děložního hrdla, jež nakonec mohou vyústit v cervikální karcinom.¹³ Světová zdravotnická organizace (WHO) vytvořila globální strategii za účelem dosažení eliminace cervikálního karcinomu do roku 2030.²⁸ Pokud přitom usilujeme o dosažení tohoto cíle, je nezbytné do prevence zapojit i muže – přístup zaměřený pouze na ženy zcela opomíjí skutečnost, že HPV se primárně přenáší z muže na ženu (případně z muže na muže) prostřednictvím sexuálního styku.¹³

Infekce HPV je jednou z nejčastějších pohlavně přenosných infekcí, a to nejen u žen, ale i u mužů – během svého života se s HPV setká 9 z 10 mužů. U mužů probíhá většina infekcí HPV asymptomaticky, sexuálně aktivní muži proto mohou působit jako rezervoár infekce HPV a přenášet (nízce i vysoce rizikové typy) HPV na své partnerky a partnery. U mužů může vést infekce HPV k výskytu anogenitálních bradavic či premaligních lézí nebo análního karcinomu. Tyto skutečnosti zdůrazňují důležitost začlenění mužů do komplexních strategií prevence HPV s cílem snížit morbiditu a mortalitu související s HPV u mužů a v konečném důsledku i u žen.

Literatura

1 Mlynarczyk-Bonikowska B, Rudnicka L. HPV infections-classification, pathogenesis, and potential new therapies. Int J Mol Sci 2024;25:7616.

2 Chesson HW, Dunne EF, Hariri S, et al. The estimated lifetime probability of acquiring human papillomavirus in the United States. Sex Transm Dis 2014;41:660–4.

3 Sabeena S, Bhat P, Kamath V, et al. Possible non-sexual modes of transmission of human papilloma virus. J Obstet Gynaecol Res 2017;43:429–35.

4 Del Pino M, Vorsters A, Joura EA, et al. Risk factors for human papillomavirus infection and disease: A targeted literature summary. J Med Virol 2024;96:e29420.

5 Abate A, Munshea A, Nibret E, et al. Persistence and clearance rates of human papillomaviruses in a cohort of women treated or not treated for cervical dysplasia in northwest Ethiopia. Sci Rep 2025;15:8218.

6 National Cancer Institute. Cervical cancer causes, risk factors, and prevention. Dostupné z: https://www.cancer.gov/types/cervical/causes-risk-prevention

7 Yo EC, Nurynto KH. Molecular and host lifestyle factors associated with persistent human papillomavirus infection and progression into cervical cancer: a literature review. Ind J Cancer 202;18:226–32.

8 Bhat D. The ‚why and how‘ of cervical cancers and genital HPV infection. Cytojournal 2022;19:22.

9 Rideg O, Oszter A, Makk E, et al. Wide spectrum analysis of human papillomavirus genotypes in external anogenital warts. Vaccines (Basel) 2021;9:604.

10 Hartwig S, St Guily JL, Dominiak-Felden G, et al. Estimation of the overall burden of cancers, precancerous lesions, and genital warts attributable to 9-valent HPV vaccine types in women and men in Europe. Infect Agent Cancer 2017;12:19.

11 Garolla A, Graziani A, Grande G, et al. HPV-related diseases in male patients: an underestimated conundrum. J Endocrinol Invest 2023;47:261–74.

12 Bruni L, Albero G, Rowley J, et al. Global and regional estimates of genital human papillomavirus prevalence among men: a systematic review and meta-analysis. Lancet Glob Health 2023;11:e1345–e1362.

13 Naidoo D, Govender K, Mantell JE. Breaking barriers: why including boys and men is key to HPV prevention. BMC Med 2024;22:525.

14 Vardas E, Giuliano AR, Goldstone S, et al. External genital human papillomavirus prevalence and associated factors among heterosexual men on 5 continents. J Infect Dis 2011;203:58–65.

15 Bhatia N, Lynde C, Vender R, et al. Understanding genital warts: epidemiology, pathogenesis, and burden of disease of human papillomavirus. J Cutan Med Surg 2013;17(Suppl 2):S47–S54.

16 Adebajo SB, Nowak RG, Adebiyi R, et al; TRUST/RV368 Study Group. Prevalence and factors associated with anogenital warts among sexual and gender minorities attending a trusted community health center in Lagos, Nigeria. PLOS Glob Public Health 2022;2:e0001215.

17 Doorbar J, Egawa N, Griffin H, et al. Human papillomavirus molecular biology and disease association. Rev Med Virol 2015;25(Suppl 1):2–23.

18 O’Mahony C, Gomberg M, Skerlev M, et al. Position statement for the diagnosis and management of anogenital warts. J Eur Acad Dermatol Venereol 2019;33:1006–19.

19 Pennycook KB, McCready TA. Condyloma acuminata. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing, 2024. Dostupné z https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK547667/

20 Nelson B, Sastrini I, Anissa L, et al. Efficacy of inosine pranobex as an adjuvant oral therapy in anogenital warts. J Gen Proced Dermatol Venereol Indones 2019;3:24–9.

21 HPV vaccination in the Czech Republic Annex No. 3: Epidemiology of HPV-related cancers in the Czech population. Institute of Health Information and Statistics of the Czech Republic (IHIS). Dostupné z: https://www.cervix.cz/res/file/news/annex3-epidemiology-hpv-positive-cancers.pdf

22 American Cancer Society. Key statistics for anal cancer. Dostupné z: https://www.cancer.org/cancer/types/anal-cancer/about/what-is-key-statistics.html.

23 Mignozzi S, Santucci C, Malvezzi M, et al. Global trends in anal cancer incidence and mortality. Eur J Cancer Prev 2024;33:77–86.

24 American Cancer Society. Risk factors for anal cancer. Dostupné z: https://www.cancer.org/cancer/types/anal-cancer/causes-risks-prevention/risk-factors.html

25 Babiker HB, Kashyap S, Mehta SR, et al. Anal cancer. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing, 2025. Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK441891/

26 Dhawan N, Afzal MZ, Amin M. Immunotherapy in anal cancer. Curr Oncol 2023;30:4538–550.

27 Pimple S, Mishra G. Cancer cervix: Epidemiology and disease burden. Cytojournal 2022;19:21.

28 World Health Organisation. Global strategy to accelerate the elimination of cervical cancer as a public health problem. Dostupné z: https://www.who.int/publications/i/item/9789240014107.

obrázek 1 Epidemiologické trendy u análního karcinomu (C60) u mužů v České republice (Podle 30)